Malá předsíň se nejrychleji ucpe ve chvíli, kdy do ní začneme ukládat věci, které používáme jen výjimečně. Zimní bunda, kterou si vezmeme třikrát za sezónu, deštník pro návštěvy nebo taška na nákup, která visí na háčku celý rok. Přitom právě tyhle kusy zabírají místo tomu, co potřebujeme denně. Základem fungujícího úložného prostoru je proto rozlišení mezi věcmi denní potřeby a těmi, které patří jinam.

Začněte tím, že si týden všímáte, co skutečně berete do ruky při odchodu a příchodu. Klíče, peněženka, telefon, jedna bunda, jedna taška, případně obuv podle ročního období. Těmto věcem patří zóna v úrovni očí a rukou, tedy háčky a police ve výšce přibližně 120 až 160 centimetrů. Pokud řešíte, kolik volných háčků nechat pro občasné návštěvy a rezervu, držte se pravidla, že prázdné místo není plýtvání, ale pojistka proti chaosu. Dva až tři volné háčky v malé předsíni stačí, víc už zve k odkládání nepořádku.

Věci, které používáte méně než jednou týdně, nepatří do dosahu ruky. Patří do uzavřené skříňky, na horní polici nebo do koše pod lavicí. Tím se uvolní vizuální prostor a předsíň působí větší. Boty řešte podle sezóny: aktuální pár na podlaze, ostatní do uzavřeného boxu. Kabáty návštěv na věšák u dveří, ne mezi své vlastní. Každá zóna má mít jasnou hranici, kterou poznáte na první pohled.

Nakonec počítejte s tím, že potřeby se mění. Co fungovalo v zimě, nemusí stačit na jaře. Jednou za sezónu projděte obsah předsíně a zeptejte se u každé věci, kdy jste ji naposledy použili. Pokud to bylo před více než rokem, nepatří sem. Malá předsíň není sklad, ale místo pro každodenní pohyb. Když tomu přizpůsobíte počet háčků, polic a boxů, přestane se sama ucpat.